Jednou z hlavních předností spinningu, mimo samozřejmě například možnosti celoročního tréninku nezávislého na rozmarech počasí, či přítomnosti zkušeného trenéra, který odhalí všechny důležité chyby již v počátcích, je také velká pozornost věnovaná samotné technice jízdy. Důležité je to v našem případě především proto, že způsoby jízdy, které si osvojíme v průběhu indoorového cvičení nejsou dobré právě jen do tělocvičny, ale naopak je později můžeme úspěšně využít při jízdě v otevřeném terénu. A není přitom vůbec podstatné, zda se řadíme mezi vyznavače horské, silniční či městské cyklistiky. Výhodou je také fakt, že během spinningu se těchto technik neprocvičuje žádné závratné množství, díky čemuž není třeba mít obavy, že se v nich během snah o jejich „praktické“ využití nebudeme schopni jednoduše orientovat.
Obecně můžeme říci, že základem jízdy při spinningu je střídání pozice v sedle a ze sedla (jde o tzv. running). Tyto základní pozice jsou následně nejrůznějšími způsoby kombinovány tak, aby v maximální možné míře docházelo k nácviku jízdy v nejčastějších druzích terénů, s nimiž se obvykle setkáváme při jízdě na „skutečném“ bicyklu v krajině. Nejprve se samozřejmě důkladně nacvičuje výchozí pozice v sedě při jízdě po rovině, která se simuluje nastavením nízké zátěže stacionárního kola. Poté následují tzv. kopce, kdy přichází na řadu zátěž těžší. Po rutinním zvládnutí dvojice těchto základních figur je možné přistoupit k jízdě po rovině právě ze sedla, tedy v podobě runningu, resp. stejným způsobem překonávaných kopců. Teprve pak je možné přistoupit k tréninku sprintu a skoků.
S naznačenými postupy pochopitelně úzce souvisí i otázka bezpečného zvládnutí vlastní techniky šlapání do pedálů. I ta se totiž v případě spinningu stává důležitým předpokladem skutečně efektivního tréninku – především proto, že se v určitém ohledu liší od „běžné“ jízdy po ulici či lese.
Zatímco totiž u klasického jízdního kola mnohdy během jízdy pouze tlačíme oba pedály směrem dolů, u stacionárního kola je tomu jinak. Běžně užívané klipsny, případně pedály s nášlapným systémem, totiž umožňují pohodlné užití síly nohou během celého okruhu. Což má jeden důležitý důsledek – pokud přistoupíme k této technice, umožňujeme našemu tělu, aby do cvičení zapojilo výrazně širší rejstřík svalů.
Vzhledem k důležité úloze, kterou takové šlapání ve spinningu sehrává, je jeho běžnou součástí i měření právě rychlosti, jíž během tréninku šlapeme, a která se obvykle označuje jako tzv. kadence. Typicky je ji možné měřit v jednotlivých otáčkách za minutu, kteréžto číslo se pak udává v jednotkách RPM což je anglická zkratka prvních písmen slov tohoto spojení. Samozřejmě pokud šlapeme s nižší zátěží, počet otáček se zvyšuje, obvykle na úrovni rozmezí 80 až 110 RPM, zatímco v případě větších zátěží se celková kadence snižuje, a to na interval zhruba 60 až 80 RPM.
Kromě velké pozornosti věnované způsobu šlapání se v umění spinningu klade důraz rovněž vhodné způsoby držení řidítek. Existují přitom tři hlavní druhy pozic. Přičemž v praxi se můžeme snad nejčastěji setkat s variantou, která spočívá v takovém držení loktů a pěstí, kdy tyto společně tvoří malý trojúhelník, přičemž palce, jakož i ostatní prsty se dotýkají. Ramena i lokty zůstávají uvolněná.